Pokud nejste programátoři, vývojáři či technicky zdatní uživatelé, nejspíše jste se na počítači nesetkali s jiným operačním systémem, než s Windows. Proč by taky jo? Je to jednoznačně nejrozšířenější systém na počítačích, i když má spoustu neduhů. Nicméně ne každému Windows vyhovuje a proto vznikla druhá skupinka uživatelů, která si řekla, že jim logo oken nedá tolik sociálního statusu a tak se rozhodli zaprodat svou ledvinu jisté firmě s ovocem a dostali k tomu rovnou revoluční operační systém Mac OS. Mimochodem, já jsem jeden z nich. Ať tak či onak, oba systémy jsou produkty dvou technologických gigantů, kteří určují většinu jejich aspektů. Z toho důvodu vznikla ještě třetí skupinka lidí. Až donedávna se jednalo spíše o profíky z oboru, případně velmi nadšené uživatele. No a ti se zasloužili na vzniku systému zvaný Linux. Já vím, já vím, Linux sám o sobě není operační systém, ale dejte mi chvilku, abych to vysvětlil i těm, kteří jsou tu noví. Dnešní video je tedy jakési intro do Linuxu, kde se dozvíte, co to vůbec Linux je, jaké jsou jeho výhody a nevýhody oproti komerčním systémům a jestli má vůbec smysl o něm uvažovat. Pojďme si nejprve zodpovědět tu první otázku. Pro odpověď na ní si nejprve musíme ujasnit, co to vůbec operační systém je. Když to hodně, hodně zjednodušeně řeknu, tak to není nic jiného, než program, který je načten na začátek operační paměti neboli ramek, hned po spuštění počítače a otestování přítomnosti a základní funkčnosti jednotlivých komponent, neboli POST fáze. Dobré, teď tak nějak přibližně víte, co to operační systém je a koukneme se na to, jaké jsou jeho jednotlivé části. Každý operační systém se skládá v podstatě ze dvou hlavních částí, jádra a uživatelského prostředí. Jádro operačního systému, běžně nazývané jako kernel, je takovým základním stavebním blokem pro jakýkoliv moderní operační systém. Existují zde jednotlivé moduly pro správu vstupu a výstupu zařízení, správu paměti, správu a plánování procesů a tak dále. V podstatě obsahuje základní low-level funkce, bez kterých by nešlo s jakoukoliv částí vašeho počítače nic smysluplně dělat. Jelikož ale existuje celá řada hardwaru a každý se chová trošku jinak, je potřeba mít univerzální způsob komunikace mezi operačním systémem a konkrétním hardwarem. No a k tomu nám právě slouží jednotlivé ovladače, se kterými už jste se pravděpodobně někdy setkali. Ale o těch až někde jinde. Druhou zmíněnou částí je takzvané uživatelské prostředí, často označované jako userspace. Ten už je hierarchicky postaven nad samotným jádrem, což znamená, že nemá tolik pravomocí nad jednotlivými komponenty, ale komunikuje s nimi právě skrze jádro, od kterého žádá jednotlivé služby. Zde žije i takzvané grafické prostředí operačního systému, neboli GUI. To v praxi bývá realizováno v zásadě dvěma způsoby. Prvním takovým je konzolové prostředí, ve kterém máte k dispozici takzvaný terminál, v rámci kterého můžete svévolně vykonávat různé příkazy a skripty. S tím se častokrát setkáte například v serverových farmách či síťových prvcích jako routery, switche a podobně. Druhým, v uživatelském světě více rozšířenějším způsobem, je plná grafická nadstavba. To už jsou ty vaše okénka, lištičky, tlačítka a všechno, na co na vašem monitoru klikáte. Je zde i zřejmé, že grafická nadstavba bude mnohem náročnější na vykreslování, než jednoduché konzolové prostředí, což i následně implikuje případy jejich použití. Dobrá, nyní jsme si tady zodpověděli základní otázky, bez kterých bychom nemohli pokračovat dál. Kam tedy řadíme Linux? Pod pojmem Linux se správně označuje pouze jádro operačního systému, které vytvořil Linus Torvalds na popud nedostatků tehdejších unixových systémů. Bohužel se nám tady rozmohl takový nešvar, kdy se pod pojmem Linux referuje na kompletní operační systém. Jenže kompletní systém by správně měl být označován jako GNU Linux, kde to GNU ve zkratce označuje grafickou nadstavbu pro linuxové jádro. Ještě se tedy můžeme setkat s označením například GNU Hurd, kde právě GNU opět reprezentuje to samé, jako v předchozím případě, akorát Hurd je jednou z alternativ pro Linux, kde taktéž původem vychází ze starších unixových systémů a liší se zejména jeho architekturou. Je zde tedy zřejmé, že grafická nadstavba je kompletně nezávislá na libovolném jádře systému. Pokud bychom měli být přesní a chtěli bychom správně referovat na operační systém založený na linuxovém jádře, měli bychom ho označovat právě pod pojmem GNU Linux. Linux, respektive GNU Linux, ale není jenom jeden. Díky tomu, že bylo jeho jádro od začátku vyvíjeno jakožto open source software, zdrojový kód volně distribuovaný, nikomu nebránilo si ho stáhnout a upravit k obrazu svému. A přesně touhle cestou se postupem času vydala značná část komunity. Díky tomu vznikl koncept takzvaných distribucí. To už jsou konkrétní implementace operačního systému, kdy je samozřejmě základem linuxové jádro, nějaké konkrétní grafické rozhraní, nejčastěji Gnome, KDE, Cinnamon, MATE a podobně a sadu nástrojů a programů. Mezi nejpopulárnější distribuce v současnosti patří Ubuntu, Debian, Fedora, tu mimochodem máme tady na monitoru, Arch a samozřejmě spousta od nich odvozených. Některé jsou vyvíjeny malými týmy, zatímco jiné jedou pod záštitou velkých organizací, jako například zmíněná Fedora, která je sponzorována firmou Red Hat. Nicméně i přesto, že všichni vyvíjejí vlastní operační systém, musí být vzhledem k licencování zachována otevřenost toho systému. Tudíž je jeho zdrojový kód stále dostupný veřejnosti, a to například i u těch placených verzí. Seznam všech možných linuxových distribucí najdete například zde. Mimo toho také existují ještě takzvané spiny, což jsou verze systému akorát s lehce odlehčenou sadou nástrojů a občas i jiným grafickým prostředím. Případně lze často i sehnat verze distribuce bez GNU, tudíž čistě konzolovou, případně nějaké odlehčené verze, například přijdete o zmiňované nástroje, máte čistý systém a podobně. Posledním typem distribuce jsou takzvané LTS, neboli Long Term Support verze, kdy je už z názvu patrné, že se jedná o vydání, které bude mít dlouhou podporu patchů, updatů a tak dále. Ty se často používají například v serverových farmách. Jaké jsou tedy výhody a nevýhody linuxových distribucí oproti komerčním řešením? Jak jsem zmiňoval před chvilkou, valná většina součástí linuxových operačních systémů je plně open source. To znamená, že i valná většina samotných distribucí je zdarma ke stažení pro širokou veřejnost. Nicméně ono, když je něco open source, má to i své nevýhody. Největší z nich bývá, že takový vývoj provádí relativně malý tým vývojářů, což vede k pomalému vývoji a dlouhému řešení jakýchkoliv chyb v softwaru. Tohle býval problém zejména v začátcích, ale vzhledem k tomu, v kolika kritických systémech je Linux zastoupen dneska, tak už většina problémů bývá velmi dobře odladěných. Jako obrovskou výhodu naopak vidím tu absolutní volnost. Není alternativa, která by vám nabídla tolik možností pro nastavení a úpravu vlastního zařízení, jako Linux. Tahle volnost vyplývá z konceptu, po jakém byl Linux původně vyvíjen. Na všechno je totiž nahlíženo jako na složku nebo soubor. Ať už se jedná o procesor a jeho jádra, paměti a jejich obsah, až po třeba připojené periferie, jako flashku. Je to hodně abstraktní koncept, ale ve svém výsledku jednoduše geniální. Díky tomu můžete změnit doslova cokoliv. Ale jak se říká, s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. A tady to platí dvojnásob. Jedním příkazem totiž můžete shodit celý systém, odstranit jakoukoliv jeho komponentu, nebo ho prostě celý smazat. Další výhodu zde vidím v efektivitě jádra systému. Oproti například Windows, v té vanilla verzi, nenajdete žádné zbytečné služby na pozadí, nesmyslná upozornění, bloatware a podobně. Díky tomu vám nebude nic zbytečně žrát výkon, což je důležité zejména pro notebooky, u kterých to může vést k lepší výdrži baterie a vyššímu výkonu. Příčinou toho taky je, že Linux je až směšně nenáročný. To je aspekt, díky kterému můžete i starému zařízení dát doslova druhý dech. Takže pokud máte doma například nějaký starý notebook, počítač, zkusil bych tuhletu možnost. Jeden z dalších absolutně geniálních aspektů linuxových distribucí je jejich package manager, v češtině správce balíčků. Je to program, který se stará o instalaci a správu verzí veškerého programového vybavení, včetně knihoven, nástrojů a tak dále. Co je na tom ale tak geniální, je to, jak to funguje. Pomocí jediného příkazu můžete nainstalovat jakýkoliv program, u kterého je zajištěno, že se nainstalují i veškeré potřebné prerequisity. Takže na nějaké složité hledání správné verze Microsoft Visual C++, chybějících dalších DLL knihoven, zapomeňte. Stejně jednoduše se toho programu lze i zbavit. Tady se ani nedočkáte takových těch otravných odinstalátorů, které se vás furt ptají: "Opravdu chcete program odinstalovat? Uveďte důvod." a podobně. Nicméně package manager je zároveň i dvousečná zbraň, k čemuž se za chvíli ještě dostanu. Teď tedy otočme list a pojďme se podívat i na nějaké zásadní nevýhody Linuxu. Není jich moc, ale bohužel nejsou zanedbatelné. Jako jednu zásadní vidím malé rozšíření na běžném trhu. Jelikož většina linuxových distribucí stále vyžaduje nějaké ty technické znalosti, i když za poslední rok se to obrovsky posunulo k lepšímu, tak se prozatím stále neuchytil u běžnějších uživatelů právě z hlediska zvýšené náročnosti, a to zejména ze začátku používání. Má to za následek to, že software, zejména ovladače, nemusí být zrovna dostupné pro ten nejnovější hardware, protože vývojové firmy nejsou ochotny alokovat tolik zdrojů pro vývoj na Linux. Proto se často uchylují k řešení, kdy firmy vydají svůj software do open source světa a linuxová komunita už se pak postará o konkrétní implementaci. To se děje například u Nvidia driverů či teď i Intel Arc driverů. To mě rovnou vede k vývojářům her, kteří jsou častokrát nuceni Linux přehlížet, protože je to prostě malá cílová skupina. Ono zprovoznit hraní na Linuxu bývalo dříve dosti komplikovanou záležitostí, až donedávna, kdy Nvidia vydala část svých ovladačů pro širokou veřejnost a zároveň Valve vydal jejich Proton a také Steam Deck, který toho hodně změnil. Díky němu se ukázalo, jak skvělý Linux umí být na hraní i přesto, že většina her není primárně vyvíjena pro něj, ale furt to není zdaleka na takové úrovni otevřenosti, jako pro Windows. Jsme však na velmi dobré cestě k tomu, aby Linux byl jednoduše použitelný pro každého. Poslední zásadní nevýhodu jsem naťukl už před chvilkou. Nechápejte mě zle, já zbožňuju možnost rozšíření systému pomocí správce balíčků. Ale jak jednoduše lze něco přidat, tak velice jednoduše také můžete něco dojet. Problém nastává zejména ve chvíli, kdy se snažíte něco upgradovat, případně nainstalovat jinou verzi nějakého programu, který už má své vlastní prerequisity. Ty totiž musíte také upgradovat, případně přeinstalovat na jinou verzi. No jo, jenže častokrát se ukáže, že zase jiný program, který má té stejné prerequisity, s těmi novými prostě nebude fungovat. A to je prostě častokrát nekonečný boj a je to dané velkými rozdíly ve vývoji jak Linuxu, tak programů pro něj a častokrát se prostě doporučuje chvilku počkat, než ta nová verze vyjde a updatovat až pak na nějakou tu stabilizovanou a stejně tak potřebné prerequisity, knihovny a tak dále. Tady bych akorát udělal výjimku pro kritické části operačního systému, jako například upgrade jádra, kde bych ho dělal hned, ale zase třeba celou verzi toho operačního systému, když třeba jdete z Fedory 35 na 36, tak to bych taky nedělal hned, ale třeba až po půl roce, než pro to vyjdou programy, protože tam se zase častokrát setkáte s nekompatibilitou těch jiných programů. Pro koho je tedy Linux určen a má smysl nad ním uvažovat? Možná si to ani neuvědomujete, ale Linux, respektive danou distribuci, využíváme všichni dnes a denně. Díky extrémně malé hardwarové náročnosti se Linux dostává do valné části síťových prvků. No a taky ti, kteří mají v kapse telefon s Androidem, využívají systém, který je postaven na lehce modifikované verzi linuxového jádra. No a to ani nezmiňuji embedded zařízení. Na Linuxu může jet klidně vaše lednička. Linux byl, je a pravděpodobně i zůstane primárně určen jako alternativa pro komerční operační systémy. Díky rozmanitosti a množství distribucí si každý najde své a asi jen těžko budete hledat systém s takovými možnostmi a takovou volností, jako je právě Linux. Jak jsem avizoval, i hráči si tady mohou přijít na své. Nicméně to berte trošku s rezervou, protože ovladače pro grafické karty nejsou vždy plně přístupné a právě kvůli tomu se může stát, že častokrát narazíte na problémy. Nicméně pokud se přes ně dostanete, nebudete litovat. Osobně si myslím, že tady není důvod, proč byste Linuxu, respektive jeho distribucím, neměli dát šanci. Na vyzkoušení vám stačí obyčejná 8 GB flashka a cokoliv alespoň o výkonu toustovače nebo kalkulačky. Stačí si stáhnout takzvanou Live USB verzi, nahrát jí na flashku například pomocí programu Rufus a pak už jen na ní nabootovat. A voilà, takhle jednoduchá je instalace Linuxu na zkoušku. Mimochodem, to jsem tady teď dělal já a divím se, že to bez tý flashky jede. Pokud by se vám ten Linux zalíbil, tak je tam pak i možnost si ho nainstalovat na váš hard disk. Případně, pokud by vás naopak nebavil, tak jen naformátujete flashku. U instalace bych vás ale rád upozornil na jednu věc. Během ní totiž narazíte na vytvoření oddílu na disku, kam chcete nainstalovat váš systém. U Windows jste určitě zvyklí na to, že máte jeden hlavní oddíl, takzvané CÉčko, případně nějaké další Éčko, DÉčko a tak podobně. A tyhle oddíly slouží v podstatě jenom pro vás a jedná se čistě o logické členění disku. U Linuxu je situace trošku jiná. Kvůli tomu, že všechno je soubor, tak na základě toho bude nutné už při instalaci vytvořit speciální oddíly, kdy každý má svůj účel. Hlavní jsou tři: boot, root a home. Boot je analogie EFI partition z Windows nebo Macu. Nachází se zde bootloader a všechno potřebné k tomu, abyste mohli operační systém spustit a zavést do paměti. Root značí vstupní bod vašeho souborového systému. On se ještě pak dále člení, ale důležité je vědět, že je to zkrátka ta systémová část disku a na root oddílu jsou pak ovladače, konfigy, soubory, binárky, knihovny a spousta dalších systémových věcí. No a posledním oddílem je právě home. To je vlastně taková analogie user složky na Windows a zároveň takovej váš píseček, kam si můžete dávat vaše osobní soubory. Doporučuju tedy tomuto oddílu alokovat co největší možné místo, jelikož sem budete dávat všechna vaše data. No a to je všechno, co o Linuxu potřebujete do začátku vědět. Samozřejmě o Linuxu plánujeme dělat další videa a tohle mělo sloužit jako jakýsi úvod pro každého. Dostali jsme se sotva pod špičku toho obrovského ledovce, kterým Linux je. No a pokud se vám video nelíbilo, tak rozhodně víte, co máte udělat, ale pokud bylo fajn, tak dejte like, mrkněte na jedno tady z těch dvou videí. Případně pokud máte otázky ohledně operačních systémů Linuxu, Macu, já nevím čeho všeho, navštivte naše tech fórum milanfon.cz. Samozřejmě dejte odběr a uvidíme se příště. Páčko!