Vyjděte ven a bojujte!

19.05.2004 22:10 | blackhole

Dne 11.5. 2004 jsem měl tu vzácnou příležitost zúčastnit se přednášky nikoho menšího než pana R. M. Stallmana, věnované softwarovým patentům a jejich nebezpečí pro náš kontinent, který se jim doposud zatím dokázal vždy nějak vyhnout. Jen stručně se zmíním o tom, co přednášce z mého pohledu předcházelo, přestože by to jistě bylo téma na samostatný (a nepochybně zábavný) článek. Přednáška pánů Pilcha a Stallmana přišla ve vypjatém okamžiku, kdy se mělo jednat o softwarových patentech na půdě Rady EU (je to ostatně téma dnešního dne - tj. 18. května). Okamžitě jsem se zaregistroval a dobře jsem udělal, jak se ukázalo o necelé dva dny později, kdy už registrace nebyla možná.

Napadlo mne, že by možná nebylo od věci nenechat si tuto událost pro sebe, což je důvod, proč nyní čtete tento článek. Byla mi nabídnuta účast i na tiskové konferenci za server blackhole.sk a tak jsem dne 11. května odjížděl do Prahy s kolegy Kadlecem a Štěpánkem s vědomím reportérské povinnosti. Cesta skončila téměř tragicky - přibližně 40 kilometrů před Prahou na dálnici D8 vozidlo vysadilo, protože bez kabelů zapalování zážehový motor jednoduše nepoběží (roztavená plastová izolace a odpadlé kabely jako důsledek rychlé jízdy).

O tomto incidentu píši pouze a jedině proto, abych zde mohl poděkovat majiteli vozidla s poznávací značkou 3A6-2419, který nám odmítl sdělit své jméno, když se s námi řítil rychlostí přes 200 km/h (ve škodovce zhruba o 25 let novější než byla ta, která nás zradila na dálnici), abychom byli v Praze včas.

Po drobném bloudění (slibuji, že si už nikdy nespletu Karolinum a Klementinum. Ale možná to bylo prostě tím, že mozek prostě v krizových situacích dělá nevypočitatelné věci, nikdo mne totiž nemůže podezřívat z toho, že bych tyto instituce neznal) jsme se ocitli na místě a v rozporu s výpovědí někoho jiného jsme neměli problém najít cestu pomocí šipek - což bude asi tím, že jsme pro změnu přišli poněkud později. Usadili jsme se na fotograficky i jinak příhodném místě ve třetí lavici (přiznávám, že potřebuji nové brýle).

Zde bych rád podotkl, že v rozporu s informací o plném obsazení sál plně obsazen nebyl - důvodem jsou zřejmě lidé, jenž se zaregistrovali a pak se buď nestihli odhlásit, nezajímalo je, že někomu blokují místo nebo se na to prostě úplně vykašlali (toto slovo je na místě). Přinejmenším dva mí přátelé litují, že kvůli informaci o již plně obsazeném sále nepřišli, přestože by se pro ně místo našlo. Zde je třeba apelovat na dotyčné, aby si sáhli do svědomí a nechovali se téměř jako spekulanti s lístky před hokejem (důsledek pro zájemce je totiž stejný). Nevěřím tomu, že několik desítek lidí, když se stihli tak energicky zaregistrovat, najednou nemohlo energicky přijet.

Poté před nás vystoupilo několik velmi solidně oblečených pánů - než promluvili, měl jsem problémy zorientovat se, kdo bude uvádět a kdo bude přednášet - a sál rychle ztichl.

Předskokan

Ještě několik dnů před celou akcí nebylo (přinejmenším zainteresované veřejnosti) jasné, kdo bude mít na starosti hodinový blok před přednáškou Richarda Stallmana. Tento ne vždy vděčný úkol připadl panu Hartmutu Pilchovi, což není nikdo menší než samotný předseda organizace FFII. Musím připustit, že pan Pilch se toho z mého pohledu zhostil ne úspěšně, ale přímo skvěle. Pan Pilch je velmi erudovaný, bystrý a pohotový člověk, v problematice se výborně orientuje. Je samozřejmé, že nejspíše právě pro tyto své kvality působí v této roli, ale i tak je velmi uklidňující vědět, že na zodpovědném místě je takový člověk. Jádrem přednášky pana Pilcha byly historické aspekty patentového systému v Evropě a tak se pokusím v následujících odstavcích rozumným způsobem shrnout, co se mohli od pana Pilcha diváci v sále dozvědět.

Pan Pilch zahájil svou přednášku věnovanou především historickým aspektům patentového systému přirovnáním současné situace ke snaze řezníků diktovat nám životosprávu. Pokračoval zmínkou o alžbětinské Británii, kdy se královna pokusila zajistit královské pokladně stálý zdroj příjmů prostřednictvím tzv. \"Monopoly Act.\"

V Německu, kdysi samozvaném pokračovateli Římského impéria s jeho revolučním právním systémem, mají juristé již tradičně skvělé zázemí. Bohužel v případě patentů to bylo k neprospěchu věci. Protekcionisté a právníci se v druhé polovině 19. století postavili proti názorům ekonomů (rozhodně ne naposledy) a zvítězili v argumentaci takovým způsobem, že o poslání a oprávněnosti patentního systému si od té doby v Německu nikdo nedovolil vystoupit. Poměrně záhy poté byl zaveden patentový systém i v Japonsku.

V sedmdesátých letech 20. století se objevily tlaky na Evropský patentový úřad (EPO) pro zavedení patentovatelnosti softwaru a algoritmů vůbec. Zde opět zapůsobila německá právnická škola a tentokrát velmi pozitivně. Precizní definice patentovatelných věcí z per německých právníků, která říkala, že patentovat lze pouze \"způsoby, jak manipulovat s fundamentálními silami přírody\" a dále tuto formulaci rozebírala a vysvětlovala, aby nedošlo k nějakým dohadům, sebrala zastáncům SW patentů vítr z plachet.

Historický vývoj ovšem ukazuje, že v neprůhledném systému si umíněný člověk cestu najde a tak se začaly například ve Velké Británii objevovat softwarové patenty, pod rouškou argumentace, že programy jsou přeci jen spouštěny na hmotném počítači a tak se silami přírody přeci jen manipulují. Abstraktní myšlení zkrátka některým lidem chybí.

Příkladem budiž třeba systém ABS nebo méně známá technologie optimalizace výroby gumy, které sice mají svou jasně definovanou hmotnou podstatu, ale bez počítačového řízení (a samozřejmě bez vhodného algoritmu) by byly nerealizovatelné. Za sebe si přidám zcela nepochopitelný německý patent udělený firmě PIXAR na stochastické vzorkování, který prošel díky tomu, že byl formulován jako patent na \"zařízení k zobrazování počítačem generovaných obrazů.\" Co na tom, že to je jeden z fundamentálních postupů při zpracování signálů, navíc se principielně nedá obejít - jiný numerický postup bránící účinně aliasingu prostě neexistuje (dokonce se zjistilo, že i příroda pomocí rozložení buněk na sítnici filtruje obraz stejným způsobem - tedy \"prior art\" svého druhu).

Status quo je takový, že takové vynálezy lze sice patentovat, ale snaha vymáhat patentovou ochranu samotného algoritmu je (v Evropě!) odsouzena k neúspěchu - to se však může brzy změnit, možná dokonce retroaktivně (což je na tom to nejsmutnější). Tyto patenty začaly být udělovány po precedentu z roku 1986, zatímco v sedmdesátých letech byla patentovatelnost samotného SW opakovaně zamítána (EPC 1973 a pozdější usnesení).

Jedním z rádoby líbivých argumentů zastánců patentového systému je skutečnost, že mírně zaostávající Evropa SW patenty nemá, zatímco vyspělé Japonsko a USA ano. S myšlenkou \"zlepšení situace\" zavedením SW patentů ostře kontrastuje australská studie, která nejenže se staví proti SW patentům, ale dokonce zpochybňuje užitečnost patentů pro společnost vůbec. Je podivné, že reakcí ze strany australského patentového úřadu byl návrh na zavedení patentovatelnosti všeho! Inu, člověk na oprátce si podkopávat židli nebude, i kdyby si to kdovíjak zasloužil.

V posledních letech 20. století a na přelomu století se opět objevil nátlak na legalizaci SW patentů a bohužel se zdá, že jeho proponenti mají reálnou šanci na úspěch.

RMS

Přednáška pana Pilcha byla velmi působivá, bohužel byla (jako mnoho jiných věcí) konečná a tak jej s drobným zpožděním vystřídal povědomý pomenší mužík, hustě porostlý vlasy a vousy, \"poslední skutečný hacker\" Richard M. Stallman, zakladatel hnutí GNU, (spolu)autor programů GNU EMACS, GCC a GDB. Jakmile přišel, posadil se na židli, vytáhl notebook (nejspíše značky IBM, podle designu) a jal se cosi psát. Jeden z organizátorů uvedl jeho přednášku a poté pan Stallman vstal a začal hovořit.

Názory na RMS se různí, od těch \"fanynkovských\" (někteří přítomní :) až po silně odmítavé (viz pan Houser z CW, který tím snad je vybaven geneticky). Musím přiznat, že jsem se sám trochu bál, jak bude jeho přednáška probíhat. Ukázalo se však, že to je spíš strach z neznáma. Jakmile v jedné z prvních vět řekl cosi ve smyslu \"Ale o operačním systému GNU/Linux jsem hovořit nepřišel. Ten je často nesprávně nazýván Linux, ale to dnes vynechám. Přišel jsem hovořit o SW patentech,\" nenechal nikoho na pochybách, že v tématu má zcela jasno - že přijel proto, aby nám pomohl nenechat se převálcovat lidmi, kteří svoje zájmy vydávají za zájmy všech, zatímco umlčují hlasy ostatních s tvrzením, že \"nejde o ekonomickou většinu.\"

Pan Stallman je zkušený řečník. Ví, jak zaujmout a přednášku si perfektně připravil, přestože trošku přetáhl (ne, že by to někomu doopravdy vadilo...). Bylo by asi zbytečné snažit se přenést sem jeho sdělení v celé své úplnosti, když bude k dispozici záznam, přepis i překlad a navíc již jsou k dispozici jiné přepisy jeho přednášky na toto téma. Přesto se pokusím přiblížit jeho myšlenky tak, jak se mi je podařilo zachytit.

RMS přirovnal patentní systém k \"časově náročné loterii\" - mínil tím, že jen zlomek patentů přináší svým držitelům měřitelný prospěch. Stejně jako loterie, i patentní systém je nám prezentován jako \"skvělá věc\" - koho zajímá, že pravděpodobnost \"výhry\" je minimální ... jako v loterii.

Na příkladu s autorem v jeskyni ilustroval RMS základní problém s patenty: Pokud autor nevyjde rok z jeskyně a v průběhu té doby napíše knihu, která se shodou okolností nápadně podobá knize, jenž mezitím vznikla vně této jeskyně, případně s ní je totožná, potom může-li prokázat, že opravdu neměl vazbu na vnější svět, nikdo ho nemůže činit zodpovědným. Kouzelné je to \"copy\" ve slově \"copyright\" - autor nemohl za takových okolností kopírovat. Patentní systém se na věci dívá trošku jinak. Nikoho nezajímá, zda autor/vynálezce věděl nebo nevěděl o patentu - jednoduše nese osobní zodpovědnost za to, aby neporušil ničí patent.

Věc jde dokonce tak daleko, že pro autora nebo vynálezce je de facto nemožné zajistit, aby žádný patent neporušil. Zjištění, jaké všechny patenty by jeho dílo mohly ohrozit totiž stojí v cestě jedna překážka. Nejde jen o množství existujících patentů, ale žádosti o patent nejsou často veřejné, patent je zveřejněn až po schválení, ale pokud autor již něco vytvořil (neměl faktickou možnost ověřit si, zda nějaký patent neporušuje), zodpovědnosti se stejně nevyhne. Jako příklad uvedl RMS program compress jistého autora z roku 1984, patent někoho jiného na dotyčný algoritmus (Lempel-Ziv-Welsh komprese) z roku 1985 a následné hrozby šiřitelům tohoto programu.

Samotné množství již zveřejněných patentů je rovnocennou překážkou. Vyhledání existujících patentů je otázkou rozpoznání, zda se konkrétní patent vztahuje či nevztahuje k posuzovaného dílu. Vzhledem k nesrozumitelnému právnickému jazyku to je občas téměř nemožné. Pan Stallman byl jednou konfrontován s patentem na přirozené pořadí přepočtu buněk v tabulkovém procesoru. Tento patent byl zanesen pod názvem \"Metoda pro kompilaci vzorců do objektového kódu.\" Když RMS dotyčný patent hledal a narazil na tento název, domníval se, že má před sebou špatný patent. Neměl. Mimochodem, tento \"inovativní\" algoritmus pochází již z šedesátých let, jen se tehdy nikdo neobtěžoval si ho patentovat.

Zmínil se, že vůbec není neobvyklé, když vynálezce v patentu nepozná vlastní vynález. Ilustroval to na příkladu Paula Heckela, který kolem roku 1990 žaloval společnost Apple Computers, Inc. za porušení jeho patentů programem Hypercard. Člověk, který mu ukázal, že Apple porušuje jeho patenty, byl jeho právník. Jeho samotného by to při pohledu na text svých patentů (který psal někdo jiný) asi sotva napadlo. Ale radit se s právníky o každém patentu jednotlivě? To je značně nereálná představa.

Když uživatelé editoru XyWrite našli v poště update, který odstranil z jejich editoru funkci expanze zkratek (zapsáním tečky za písmena zkratky, jenž se následně expandovala podle slovníku zkratek), byli asi dost překvapeni. Situace je paradoxní, protože sám Stallman implementoval tuto funkci v EMACSu v sedmdesátých letech. Nejschůdnější řešení však bylo odstranění této funkce z programu, schůdnější než soudní proces, byť z právního pohledu měli zelenou (Stallmanův EMACS). Ale kolikrát můžete z programu odstranit funkci, než bude zcela neužitečný?

Další \"lahůdkou\" je skutečnost, že pro některé myšlenky existuje i několik patentů najednou. Důvod je prostý: V takových případech musí člověk mít oba patenty před očima a navíc poměrně dlouho, aby si vůbec všiml, že se týkají téže věci. A porovnává patentový úřad žádost o patent se všemi stávajícími patenty, aby takové věci vyloučil? Tolik času tomu věnovat nemohou a důsledkem jsou duplicitní patenty - i zde se projevuje odlišná podstata patentů na myšlenky, kde lze jednu věc popsat mnoha způsoby, tak, že shoda není očividná.

To byl tedy přístup číslo jedna: Odebrat funkci. Nepoužít patentovanou myšlenku. A co třeba patent si licencovat? Společnost, která licencovala patent na přepočítávání buněk v tabulkovém procesoru, požadovala pět procent hrubého příjmu z každého tabulkového procesoru. Co kdyby si autor musel pořídit dvacet takových licencí? A co kdyby potřeboval dvacet jednu licenci? Ústy RMS, stačí dvě-tři licence a typický vývojář nebo společnost ztratí šanci na úspěch.

Ale jsou společnosti, pro které získat licenci na patent není problém. Velké, nadnárodní koncerny, které samy vlastní spoustu patentů, mohou požádat o křížové licencování. Společnost IBM kdysi publikovala, že největším přínosem pro ni nejsou příjmy z vlastních patentů, ale možnost používat cizí patenty. A možnost vyhnout se nevýhodám patentů - obejít je - byla ceněna o jeden řád výše než možnost licencovat své patenty ostatním. IBM tedy desetkrát tolik ušetří tím, že nemusí platit cizí patenty, než kolik vydělá na vlastních. Ale co kdyby byli nuceni platit za cizí patenty? Znamená to, že kdyby neměli tuto možnost, na patentech by prodělali? Znamená - ale oni tuto možnost mají. Mají z patentů příjmy a vyhýbají se výdajům. Patří do exkluzivního klubu velkých společností, které za největší výhodu patentů považují možnost se jim vyhnout.

A to boří mýtus \"hladového vynálezce,\" který na půdě udělá úžasný vynález a chystá se na něm vydělat. Ale jsou tu velké společnosti, které s ním budou soupeřit. Vynecháme-li nepravděpodobnost takového vynálezu na půdě, zachrání ho patent před velkými firmami? Pokud část jeho vynálezu porušuje jejich patent (velmi pravděpodobné), nejspíše mu nabídnou křížové licencování. A on - nuceně - souhlasí a ochrana patentem je tatam.

Jsou tu i případy, kdy si ani velká firma nedokáže vynutit křížové licencování - případy společností, jejichž prvotním záměrem je těžit z vlastnictví patentu, žalovat ostatní a vydělávat na poplatcích. Idea patentů podporujících rozvoj se tu otřásá v základech, pokud již neleží v prachu. Pro společnost jako je IBM je to pouze nevyhnutelné riziko - pro malou společnost nebo jednotlivce nepřekročitelná překážka.

Třetí přístup spočívá v napadení patentu u soudu. Aby byla věc patentovatelná, měla by být nová a nesamozřejmá. V řeči patentových úřadů však slovo \"nová\" zřejmě znamená \"zatím na ní není patent\" a \"nesamozřejmá\" znamená \"nesamozřejmá pro někoho s IQ 50.\" Samotný patentový úřad Spojených Států svého času vyzýval, aby v žádostech o patent byl předkládán co největší rozsah patentované myšlenky. To však vede k absurdním situacím, jako byl případ Harvardské myši, kdy genetičtí inženýři poté, co implantovali do existujícího druhu myši známý gen rakoviny dobře známou metodou, získali patent na vložení libovolného genu rakoviny do všech druhů savců libovolným způsobem.

Když se programátoři dívají do patentových spisů, zjišťují, jak samozřejmé věci je možné patentovat. Prakticky cokoliv, co se dá dostatečně rozložit na kousky a rozebrat, aby to vypadalo \"inovativně.\" Soudci jsou sice soudnější, pokud jde o \"nesamozřejmost\" objevu - ale za jakou cenu? RMS zmínil případ, kdy po vyhraném soudním případu získala žalující strana několik milionů dolarů. Právníci na obou stranách získali třináct milionů dolarů. A čtenář jistě umí počítat. Často je natolik nákladné získat použitelné důkazy o existenci \"prior art,\" že vynaložené úsilí by se zkrátka nevyplatilo a soudní proces je pohřben - nezávisle na tom, komu je příznivě nakloněna spravedlnost. Tady ovšem většinou hraje realita do karet těm nesprávným lidem.

Pan Stallman přirovnal celou situaci k průchodu minovým polem: Je jedno, jestli se vám podaří přejít dvě nebo tři miny bez zranění. Celé minové pole nejspíš nepřeběhnete - a to ani kdyby se počet min zázračným způsobem snížil na polovinu. Často se ho lidé ptají, proč zrovna software by měl být výjimkou z patentování. Jednoduchá, ale rychlá odpověď, kterou jim poskytne na úvod, zní takto: \"A spousta lidí pro změnu onemocní rakovinou. Tak proč Vy byste měl být výjimkou?\" RMS přiznává, že se nabízí i méně zaujatý přístup: Čím se liší software od ostatních věcí? Jsou nějaké objektivní důvody, proč by neměl být patentovatelný? Jeho odpověď zní \"ano.\"

RMS podotýká, že patenty ovlivňují různé oblasti jinak proto, že se jinak vztahují ke skutečným produktům. Například ve farmaceutickém průmyslu je typicky patentován chemický vzorec, celý produkt sám o sobě. Zde platí představa, že vynálezce získá \"patent na vynález\" - jinde tomu tak být nemusí. Ale třeba software je značně odlišný - vlastně to je opačný extrém. Software je mnohem složitější, používá různé myšlenky, používá jich velmi mnoho a v různých kombinacích. Proč je takový?

Vývojáři softwaru se nepotýkají s nedokonalostmi hmoty. Proto mohou stavět mnohem složitější systémy, než tvůrci fyzických systémů. Zatímco patenty na fyzické objekty se často potýkají se způsobem výroby něčeho (vzpomínáte na \"způsoby manipulace s fundamentálními silami přírody?\"), v oblasti softwaru je snadné z idealizovaných objektů vytvářet složité systémy a protože v obou oblastech působí stejní inteligentní lidé, softwarové projekty jsou zákonitě mnohem složitější než hmotné výrobky. Jestliže si někteří lidé stěžují, že je obtížné vytvářet software, ve skutečnosti mají na mysli, že je obtížné vytvářet složitý software na hranici možností doby - ale složitost hmotných vynálezů je ve srovnání s tím zanedbatelná.

RMS uváděl kouzelné příklady toho, jaké by to bylo, kdyby se vývojáři potýkali se stejnými problémy jako jejich techničtí kolegové. \"Pokud umístíte příkaz IF do příkazu WHILE, nemusíte se bát, že se příkaz IF na rezonanční frekvenci utrhne. Nemusíte se bát, že mezi IF a WHILE nateče agresivní kapalina a program zkoroduje. Nemusíte si dělat starosti, aby rezonující příkaz IF neindukoval chyby v jiných částech programu. Nemusíte si dělat starosti, zda nepoužíváte proměnnou příliš brzy poté, co jste do ní přiřadili, takže se ještě nestihla 'nabít' na správnou hodnotu, protože má příliš velkou kapacitu.\"

Takže zatímco fyzický design s miliony prvků snad ani neexistuje (kompletní loď projektu Apollo sestávala z přibližně dvou milionů součástek, ale to je extrémní případ a jeho rozpočet je notoricky známý), programy s miliony prvků jsou zcela běžné, vlastně je každý den používáme. GNU EMACS má podle RMS v současnosti několik milionů řádků, přičemž LISP, ve kterém je povětšinou psán, je velmi hutný a úsporný jazyk. GNU EMACS byl přitom napsán spoustou lidí v jejich volném čase.

Zatímco vynálezci z inženýrských oborů se potýkají s problémem, jak výrobek vyrábět, jinými slovy stojí před problémem postavit příslušnou továrnu, vývojáři softwaru nic takového řešit nemusejí. \"Nemusíte pro každý program vyvíjet vlastní příkaz cp. Na kopírování jakéhokoliv programu vám stačí jediný příkaz.\"

Tedy: Protože software je fundamentálně odlišný, návrh softwaru je mnohem jednodušší, vznikají systémy, které obsahují mnoho (třeba již existujících) myšlenek. Ta hrstka nových, inovativních myšlenek však - jsou-li vytrženy z kontextu již existujících - může být naprosto nepoužitelná, zbytečná. Patentový systém v tomto oboru vede k situaci, že jeden produkt může používat mnoho již dříve patentovaných myšlenek a jenom proto je nemůže doplnit nebo rozšířit. Proto softwarové patenty vývoj softwaru spíše brzdí, než urychlují (přestože jejich účelem by mělo být právě to druhé - dokonce i podle tvrzení patentových právníků).

A protože nelze rozumným způsobem překonat všechny \"miny\" ve vývojářově cestě, což je dáno množstvím patentů, jejich nesrozumitelností, libovůlí jejich držitelů a vůbec charakterem vývoje softwaru, ke kterému je patentový systém nepřátelský, bylo by nám bez nich mnohem lépe.

Jakmile Richard M. Stallman domluvil, zaduněl sálem mohutný, snad několikaminutový potlesk. Plánovaná hodinová diskuse byla poněkud seškrtnuta (Uvaděč: \"Nyní máte asi tak dvacet minut času na diskusi.\" (Kolega mu cosi tiše řekl) Uvaděč: \"Takže jen deset minut.\"), nicméně téma bylo rozebráno tak důkladně, že bylo obtížné zeptat se na něco přínosného. Jednu otázku spolu s odpovědí přesto zmíním v samém závěru, domnívám se totiž, že právě tam má své místo.

Organizátoři představili protestní dopis, který mohli diváci dle svého svědomí podepsat nebo nepodepsat. Pan Stallman mezitím pod stolem hledal zásuvku pro nabíječku svého notebooku a poté s unaveným výrazem ve tváři cosi psal. Pokud se někdo rozhodl nepodepsat, odešel samozřejmě bez úhony, nicméně zájem o podpis byl obrovský. Tedy - zájem o podepsání dopisu.

Postupně se však začali trousit lidé i k panu Stallmanovi, který nabízel samolepky a jiné propagační předměty a žádali tu o podpis (tedy tentokrát o jeho podpis), tu o společnou fotografii a vůbec se chtěli přesvědčit, že to je opravdu on, \"poslední pravý hacker,\" jak ho kdysi někdo nazval. A já bych jim to neměl za zlé. Ostatně ani pan Stallman se nezlobil a vůbec nedal na zdejší některé zlé jazyky, že to je nepříjemný morous. Jeho okouzlující \"Don't ask, just do it!\", kterým odpovídal zájemcům o společnou fotografii, které pronášel svým nezaměnitelným způsobem, to jen podtrhovalo.

Tisková konference

Ze sálu nás zbylé, co jsme čekali na tiskovou konferenci, takřka vytlačil jakýsi pracovník místního personálu - měl se tam odehrávat další program. Jakmile jsem si protáhl údy a vykonal již nezbytnou potřebu na toaletě (a jestlipak uhodnete, kdo tam potřebu vykonával se mnou? :), zamířili jsme do Císařského salónku, krásné místnosti s puncem starobylosti a nádhernými obrazy na zdi.

Tisková konference, původně rozvržená do jedné půlhodiny společné a do několikaminutového prostoru pro každého reportéra soukromě, nakonec trvala celou hodinu a probíhala ve značně neformálním duchu. Nemyslím však, že by to bylo nějaké organizační nedopatření nebo že by to snad bylo dokonce na škodu, ostatně to byl návrh samotných organizátorů.

Mezi dotazy v tiskové konferenci se vynořila celá řada dalších témat. Hned první dotaz směřoval na stokrát obehranou písničku - \"spor Linux vs. GNU/Linux.\" Pan Stallman se nenechal vyvést z míry a znovu a bez emocí zopakoval tázajícímu (nebyl první ani poslední), že kdyby šlo pouze o funkční software, ani by se nestaral o připsání nějakých zásluh. Že podstatná je pro něj svoboda softwaru a název GNU má sloužit jako směrovka pro uživatele, která je má přimět k tomu, aby se začali zajímat o pozadí vzniku hnutí svobodného softwaru a o etické otázky související s existencí nesvobodného softwaru.

Další dotaz směřoval na to, zda je možné, aby všechen software byl svobodný a jako příklad něčeho, co by svobodné být nemuselo, byl zmíněn řídicí software jaderných střel. Pan Stallman odvětil, že jakmile se vláda rozhodne tento software nešířit, nikdo ji nemůže nutit k jeho zveřejnění a v těchto mezích - tedy v mezích vlády jakožto jediného uživatele - je tento software svobodný. Stejnou svobodu napsat nebo modifikovat software a nešířit ho zaručuje licence GPL, jak známo, nejen pro nová, ale i pro odvozená díla. A důvody, proč zveřejnění změn není licencí GPL v případě nešíření modifikované verze vyžadováno, jsou, myslím, dostatečně známé.

Otázka na \"free hardware\" se nesla tak trochu v duchu nepochopení termínu \"free,\" tentokrát pro změnu panem Stallmanem (tedy do doby, než si obě strany vyjasnily, co vlastně mají na mysli). Když bylo téma ilustrováno na příkladu zapojení Ronja (Tazatel: \"The Ronja project.\" Stallman: \"The what project?\" :), vysvětlil RMS, že free design je skvělá věc, ale free hardware je nesmysl, protože hardware se nedá kopírovat podobně jako software a považujeme-li takový hardware za \"free hardware,\" měli bychom říkat spíše \"hardware with free design.\" Ostatně slovo \"freedom\" se týká myšlenky, ne kusu hmoty a myšlenkou je zde návrh. Jak jsem to tedy pochopil, slovo free je v tomto kontextu zřejmě - podle názoru RMS - zavádějící snad ještě více než v případě softwaru a upřesnění výrazem \"with free design\" je zde na místě. (Ostatně, jak bychom označovali například pivo vytvořené svobodným, nepatentovaným postupem? \"Free beer?\" \"Beer with free design?\") Zároveň si RMS myslí, že požadovat, aby všechen hardwarový design byl svobodný není rozumné a především to není praktické pro uživatele, protože nejsou žádné kompilátory hardwaru ze zdrojových kódů ani žádná kopírka.

Můj dotaz, zda se RMS nebojí možného omezení svobodného softwaru iniciativami typu SSSCA nebo TCG zůstal zřejmě trochu nepochopen. Zákon SSSCA zamluvil s tím, že ten neprošel, nicméně by mne přeci jen zajímalo, jestli se nebojí lobbingu ze strany producentů SW na výrobce HW za účelem omezení konkurenčního svobodného softwaru hardwarovými prostředky pod záminkou \"zvýšení bezpečnosti počítačů a ochrany intelektuálního vlastnictví.\" Nejspíše mi neporozuměl ...

Pan Pilch se zmínil o poměrně paradoxní situaci v Evropě, kdy některé státy používají ve stále větší míře free a open source software, zatímco se zároveň stavějí na stranu SW patentů - které ohrožují produkty, jež se tyto země samy snaží prosazovat. Na můj dotaz, zda to není svého druhu schizofrenní chování odpověděl pan Pilch, že prostě jedna ruka neví, co dělá druhá a že to není poprvé, co by nerozhodovali lidé úplně nahoře, ale \"pověření experti, kteří se přece vyznají.\" Ostatně v průběhu své před-přednášky se zmínil o analogii se seriálem \"Jistě, pane ministře,\" který snad není třeba čtenářům představovat.

Když odpovídal na otázky pan Pilch, RMS opět cosi psal do notebooku. Vypadal přepracovaný a unavený a když se mladší část účastníků konference po jejím ukončení přitrousila s přáním podpisu a fotografie (účast přiznávám), vyřídil to co nejrychleji a po fotografování schváleném větou \"Ok, but you have just two minutes\" odešel v doprovodu organizátorů na večeři.

Nakonec jsme se všichni rozešli. Zda si někdo opravdu odnesl na památku Stallmanovu skleničku (někdo při jeho odchodu zašeptal, že by to byl skvělý suvenýr), to už netuším. Unavených nás bylo více a neobvyklým událostem toho dne nebyl konec. Další porucha vozidla, tentokrát na liduprázdné zpáteční cestě, nás postihla kolem půlnoci. Domů jsem dorazil ve tři hodiny ráno, unavený, ale spokojený s nakonec poměrně vydařeným dnem.

Druhého dne mne čekalo ještě jedno milé překvapení. Do školy v Praze totiž dojíždím vlakem. Když jsem se den poté blížil k Holešovicím, zalitoval jsem, že jsem si nepotřásl s RMS rukou. Když jsem vystupoval z vlaku, tričko s GNUem na vypjaté hrudi, všiml jsem si, že muž stojící na nástupišti pode mnou je Richard Stallman. Dostal jsem příležitost napravit rest ze včerejšího dne a také jsem ji využil. Poděkoval jsem, popřál jsem šťastnou cestu do Vídně a pokračoval v cestě do školy...

Závěr

Je smutné, že právo rozhodovat o vhodnosti či nevhodnosti patentů pro evropskou společnost si usurpují patentoví právníci. Dopustili bychom snad v naší zemi, aby třeba bezpečnostní předpisy sestavovaly velké firmy, které mají zájem na minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku a udělají pro to cokoliv? Nebo snad aby trestní zákoník sepsala banda zločinců? Pevně doufám, že se takové věci nedějí nejen u nás, ale v žádné evropské zemi a reakce občanů evropských zemí na dosavadní průběh událostí mi dává jistotu, že lidé k tomuto problému přeci jen nejsou lhostejní ... pokud o něm vědí.

A právě zde musím zmínit onen dotaz z diskuse po přednášce:

\"Pane Stallmane, to je sice všechno pěkné, ale my, co jsme zde v sále, tohle všechno už dávno víme. Neměli by se to dozvědět i další lidé?\"

\"Samozřejmě. Ale právě proto tady jsem, abych vám řekl tohle: Nenechte si to pro sebe. Vyjděte ven a bojujte!\"

Přečtěte si, milí čtenáři, ještě jednou poslední větu...

--

Jakub Hegenbart

kyosuke@czslug.cz

P.S.: Omlouvám se potenciálně špatně zapamatované pasáže přednášky, případné opravy uvítám. Rád bych poděkoval všem organizátorům, mj. pánům Kyselovi, Ohnesorgovi, Kasalovi, samozřejmě panu Pilchovi a panu Stallmanovi, kolegovi Štěpánkovi za dojetí téměř až do Prahy :) a neznámému dobrodinci za naši spásu a překonání zbylé vzdálenosti. Zde jsou ještě na závěr shrnuty relevantní odkazy:

http://www.ffii.org - web organizace FFII, povinná zastávka,

http://www.root.cz - zde by měly být zveřejněny aktuální informace a později také zvuková nahrávka tiskové konference pořízená panem Petrem Krčmářem ve formátu Ogg Vorbis,

http://www.zive.cz/... - výborný článek pana Hankeho,

http://avc.sh.cvut.cz - zde jsou nějaké fotografie a měl by tu být později i videozáznam obou přednášek.Jakub Hegenbart